Finnish
(Beginning paragraph 51 from the end of Chapter 5)
JUHANI. Voi, veikkoseni! luulenpa että haastelisit vähän toisin, jos hieman enemmin olisit katsellut ympärilles tässä maailmassa, jos esimerkiksi olisit käynyt Turun kaupungissa. Sen olen minä tehnyt, koska ajoin sinne härkiä Viertolan kartanosta. Näinpä siellä yhtäkin ihmeekseni, näin kuinka prameus ja komu voi panna pyörään ihmislasten päät. Voi teitä, voi pauhaavata kylää, voi häilyväistä elämää kumminkin! Tuolta jyrisee vaunut, täältä jyrisee vaunut, ja vaunuissa istuu sen vietäviä viiksinaamaisia narreja, istuu tyttöjä kuin posliinivauvoja, tuoksuttaen kauas ympärillensä sakean hajun kalleista öljyistä ja rasvoista. Mutta katsoppas tuonne! Jesta ja varjele! sieltähän nyt hipsuttelee esiin kultahöyhenissä oikein aika vekama mamselli tai röökinä mitä hän lie. Kas hänen kaulaansa! Valkea kuin rieskamaito, poski ruttopunainen, ja silmät palaa hänen päässään kuin päiväpaisteessa kaksi roviotulta, koska häntä vastaan käy oikea kekkale mieheksi, hatussa, kiiltomustassa hännystakissa, ja tirkist...--no vie sinun pirkele itseäskin!--tirkistelee läpi nelikulmaisen lasin, joka välkkyy vekkulin vasemmalla silmällä. Mutta kas nyt...--no sinun seitsemän seppää!--nytpä keksautetaan kummaltakin puolelta, ja kas kun naara nyt oikein rypistää suunsa mansikkasuuksi ja livertelee kuin pääskynen päiväisellä katolla, ja teikari hänen edessänsä viskelee kättänsä ja häntäänsä, heilauttelee hattuansa ja raappaisee jalallansa että kivikatu kipenöitsee, kas sepä vasta leikkiä oli. Voi, te harakat itsiänne! aattelin minä, poika-nalliainen, seistessäni kadun kulmalla, rykelmä tuoreita härjänvuotia olalla, ja suu mareissa katsellen tuota teerenpeliä.
TUOMAS. Herrat ovat narreja.
TIMO. Ja lapsekkaita kuin piimänaamaiset kakarat. Niinpä syövätkin, ryysyt rinnoilla, ja eivätpä--koira vieköön!--osaa lusikkaansakaan nuolla, koska pöydästä nousevat; sen olen nähnyt omilla silmilläni suureksi ihmeekseni.
SIMEONI. Mutta peijata ja nylkeä talonpoikaa, siihen kyllä ovat miehiä.
|
Czech
„Ach, bratříčku,“ řekl Juhani s úsměvem, „jinak bys mluvil, kdyby ses byl více poohlédl světem, kdybys byl býval na přiklad v městě Turku jako já, když jsem tam kdysi hnal voly z panství Viertola. Tehdy jsem viděl mnoho podivného a poznal jsem, jak přepych a světská marnost mohou lidem zmásti rozum. Tu jede vůz, tam jede vůz, a v nich sedí samí blázni s kníry pod nosem, s nimi jedou dívky jako porculánové loutky a šiří kolem sebe vůni drahých olejů a mastí. Tu zase kráčí manželka nebo kdovíjaká slečinka zlatem ověšená. Jen pohleďte na její krk, je bílý jako mléko, tváře purpurově červené a oči jí září, jako dva ohně, když ji potká pán v klobouku a v čistém černém šosatém kabátě. A což teprve tento hejsek, když na ni pohlíží čtvercovým sklíčkem, jež se mu blyští v levém oku! A pak se oba pitvoři; ona stáhne ústa jako jahodu a švitoří jako vlaštovka na střeše a onen chlapík před ní mávne kloboukem, rozhodí vysoko šosy, pohne nohou, až se dláždění odletují jiskry. Ó, vy straky, pomyslil jsem si, když jsem stál na rohu ulice a hleděl na ně.“
„Velcí páni jsou blázni,“ zabručel Tomáš.
„Jsou dětinští,“ přitakal Timo. „Při jídle si dávají šatky pod krk - a neumějí, věřte tomu, po jídle ani lžicí pořádně olíznout. To jsem viděl na vlastni oči!“
„Ale sedlákovi kůži přes hlavu sedřít, v tom jsou mistrní,“ zanaříkal Simeon. (66-67) Juhani. Ach, bratře, myslím, že bys hovořil jinak, kdyby ses trochu dostal dál do světa, kdybys na přiklad přišel do města Turku. Tam jsem já byl, když jsem tam hnal voly z velkostatku Viertoly. Viděl jsem všelijaké podivné věci, viděl jsem, jak nádhera a přepych může omámit lidské pokolení. Kdepak my, kdepak naše veselá vesnice, kdepak náš život. Tamhle hrči vůz, tuhle hrči vůz a ve voze sedí blázni s kníry, sedí tam děvčata jako porculánové panenky, pouštějíce kolem sebe vůni drahých olejů a mastí. Ale podívej tamhle! Pro pána! Tam poskakuje nějaká slečinka nebo panička nebo co je to. Podívej na krk! Bílá jako moučný červ, tvář červená, oči jí svítí v obličeji jako dva ohně, když tu náhle proti ní jde něco, co je podobno mužskému, v lehkém černém šosatém kabátě, a kou … – u všech čertů – … kouká čtyřhranným sklíčkem, které má zamáčknuté u levého oka. A nyni … – čert aby to vzal – začnou se oba kroutit, ženská si stáhne pusinku jako jahůdku, švitoří jako vlaštovka na střeše, panáček před ní kroutí rukama, nohama, až se dláždění třese. Ach, vy krůty, myslil jsem si, stoje s otevřenými ústy na kraji chodníku.
Tuomas. Páni jsou blázni.
Timo. A hloupí jako novorozeně. Jedí s hadrem na krku a ani nedovedou – považte – olíznout lžíci, když vstávají od stolu; viděl jsem to na vlastní oči.
Simeoni. Ale dřít kůži se sedláka, na to jsou. (95-96) |
|
